Kateřina Dobrá: Mít dítě ve dvaceti je štěstí

Kateřina Dobrá je známá jako tanečnice a trenérka v akademii Edity Broukalové v Říčanech, nyní se ale více věnuje založené rodině a práci. Jak to ve svém mladém věku zvládá?

Reklama

Narodili se v poslední čtvrtině minulého století. Jsou sebevědomí, otevření, vzdělaní a mnohdy obdivuhodně schopní. Říká se jim Generace Y. Jsou každý den online, ale také žijí mezi námi v "offline světě" a dávají o sobě znát nejen na Říčansku. V naší rubrice vám některé tyto mladé lidi představíme.

Minule jsme připravili profil Martina Pavlíčka a rozhovor s Liborem Šebestíkem, dnes je na řadě Kateřina Dobrá ze Říčan.

Katko, chodila jsi do čtyřletého gymnázia v Říčanech. Jak vzpomínáš na toto období, co ti škola dala, nebo naopak vzala?

Vzpomínám vesměs v dobrém. Nemám si na co stěžovat - nějaké ty problémy jsou a budou všude, nemyslím, že mi náleží soudit co bylo špatné a co ne, ty postoje vůči profesorům nebo poměrům ve škole jsou tak individuální, že asi nemá smysl to rozebírat nějak dopodrobna.

Ty čtyři roky byly každopádně obdobím změn, fyzických, psychických... Nějak tak jsme dozrávali a hledali cesty. Dala mi zkušenosti s lidmi, se vztahy mezi nimi, sama se sebou. Objevila jsem kamarády, se kterými se stýkám pořád a jedno velké přátelství, kterého si moc vážím. A to, co mi vzala, mě určitým způsobem posunulo dál. Ať je to v tom "dospělém světě" po maturitě jakkoli, nevrátila bych se zpátky. Každé období má svůj čas, svoje dole a nahoře. A taky to období má vždycky skončit.

Po maturitě jsi nešla na vysokou školu jako většina tvých spolužáků. Proč?

Měla jsem podanou přihlášku na VŠ Pedagogickou do Ústí nad Labem na dálkové studium. Chtěla jsem při ní studovat ještě jazykovou školu - denní. Před maturitou jsem ale podepsala pracovní smlouvu do soukromé firmy - jako telefonistka - recepční. Byla to náhoda a já si říkala, že když bych se nedostala na VŠ, tak budu mít práci a jazykovku a když se dostanu - budu při studiu pracovat (zaměstnavatel by mi vyhověl s pracovní dobou) a jazykovku pustím.

Zkoušku jsem udělala, ale nebyla jsem přijata pro přespočet uchazečů. Takže jsem týden po maturitě nastoupila do zaměstnání na plný úvazek a od září jsem začala chodit do jazykovky na večerní kurzy. Dneska s odstupem času jsem moc ráda, že jsem se tam nedostala - všechno, co potom přišlo mi to dosvědčilo, ale neříkám, že bych ji jednou nechtěla udělat.

Co jsi přesně dělala za práci?

Nastoupila jsem do firmy Dentamed - je to společnost, která distribuuje stomatologické potřeby v ČR, jako telefonistka - recepční. Přijímala jsem hovory, přepojovala kompetentním osobám, dělala takovou tu administrativní podporu. Po třech měsících jsem dostala místo referenta péče o zákazníky a reklamačního oddělení a nakonec jsem byla vedoucí tohoto oddělení. Starala jsem se o zubní lékaře, laboratoře nebo dentální depa, vyřizovala reklamace, stížnosti, řešila co nedošlo, nebo došlo jinak, vyřizovala jejich požadavky, komunikovala jsem s dodavateli... bylo toho spoustu. Ta práce mě hodně moc bavila, nikdy nebyla stereotypní.

Jsi už si vdaná a v lednu se ti narodilo miminko. V dnešní době a v tvém věku je to docela výjimečné, nemyslíš?

Nevidím na tom nic tak výjimečného, není mi třináct, aby se nad tím každý musel pozastavovat... Spoustu rozvedených a životně zkušených lidí to odsuzuje a asi nemá smysl obhajovat nějaké mé vnitřní pocity před názory typu: ta je strašně mladá, ta má času, ta nemůže nic o životě vědět...

Každý sám svého štěstí strůjcem. Obecně si myslím, že nezáleží na tom, kolik vám je a podle toho házet do jednoho pytle. Ale záleží na tom, koho v životě potkáte a z čeho vycházíte. Mám to štěstí mít úžasné rodiče a sestru, kteří mi dali ten nejhezčí vzor, jak má rodina vypadat a měla jsem to štěstí poznat člověka, který můj život naplňuje, na kterého je spolehnutí a je mi oporou. Nežiji představou, že to tak bude jako v pohádkách - a žili šťastně až do smrti... ale teď jsou můj muž a syn ta největší radost a štěstí, které mám a je přeci úplně jedno kolik mi je let. Je to jenom trend doby - mít děti v 29 a žít na psí knížku.

Před třiceti lety to bylo naopak. Kdo v jednadvaceti nebyl vdaný nebo ženatý a neměl alespoň jedno dítě, byl divný.

A kdo vůbec určuje, co je normální a co už ne? Člověk se přeci nemusí nechat svázat konvencemi jen proto, aby byl ve škatulce "normální"... Já své "výjimečné" volby nelituji.

Plánovala jsi už dříve, že chceš založit rodinu hned po střední škole, nebo to bylo momentální rozhodnutí?

Zrovna tuhle jsme se tomu s manželem smáli - Našla jsem slohovou práci z páté třídy na téma: Má přání, ve které jsem psala: "Chtěla bych se vdát, mít velkého psa, dobrou práci, hodného manžela a tři děti."

Místo velkého psa máme velkou kočku a místo třech dětí jedno, ale i tak je to docela úspěch, ne? :-) Manžel je o deset let starší a požádal mě o ruku v den mých dvacátých narozenin, ale svatbu jsme nijak rychle neplánovali. Miminko jsme si přáli oba, byly k tomu i nějaké zdravotní důvody. Asi po necelém roce jsem otěhotněla a tak jsme vzali, aby se Kuba narodil do úplné rodiny :-) Takže ano i ne. Neplánovala jsem nijak dlouho, nějak to samo vyplynulo i z okolností.

Nejspíš máš teď úplně jiné starosti než tvoji vrstevníci. Jaké to je starat se o miminko (a manžela :-))?

Obohacující. Jsou to úplně jiné zkušenosti. Zatím ale nešišlám a nemám z mozku šidítko:-) Asi si mě představujete se zástěrou u plotny, jako indiánská babička s dítětem na zádech, mastnými vlasy a šíleným výrazem ve tváři :-) Ne, je to trochu lepší...

Jsem spokojená tam, kde jsem, je krásné vidět svoje dítě růst, vidět každý jeho nový pokrok, poslouchat každý nový zvuk, který zkouší dokolečka... Jasně, že to není jen o tom. Člověk má sakra co dělat, aby zachoval klidnou hlavu po pár probdělých nocích u řvoucího miláčka, který nejde utišit. To pak máte pocit, že ten tříkilový drobeček má ráno dvě stě kilo a dali byste cokoli za hodinu souvislého spánku. Než jsme si jeden na druhého a druhý na třetího nějak zvykli, chvilku to trvalo. Manžel ještě dneska sem tam odchází spát do obýváku.

Starat se o manžela nijak moc nemusím, je dospělý a plenky už naštěstí nenosí :-) Ale jinak se o něj starám ráda a doufám, že dobře, protože on se o nás stará skvěle.

Taky o tobě víme, že jsi od dětství v Říčanech aktivně tancovala. Můžeš nám o tom říci více?

Asi od čtyř let jsem se sestrou začala navštěvovat taneční studio Edity Broukalové. Aktivně jsem tam tancovala až do maturity. Tančily jsme předtančení na nejrůznějších akcích - plesech, večírcích, společenských událostech, pro koncerty rádia Blaník... - různé taneční styly jako třeba disco dance, moderní tanec, rap, hip-hop, R´n´b, street funk, muzikálové show... A každý rok trénovali na Taneční akademii. Po maturitě jsem tam přestala aktivně docházet. Asi před měsícem jsem ale navázala opět spolupráci, vypomáhám ve studiu s různou administrativou, co mi čas dovolí a společně s dalšími čtyřmi holkami ve volném čase trénujeme stará vystoupení - tak nějak externě mimo oficiální tréninky studia - a až bude příležitost, někde vystoupíme.

Později jsi také tanec začala sama trénovat.

Ano, asi ve třinácti letech jsem se stala asistentkou paní Broukalové a pomáhala učit ročníky s malými dětmi. Později jsem vytvářela celé choreografie a de facto vedla celou hodinu. Nejvíc jsem učila asi tři ročníky menších dětí a připravovala je na každoroční akademii. Zkoušky jsem k tomu nepotřebovala žádné, vše bylo na domluvě s paní Broukalovou, která je dostatečně kvalifikovaná, takže když byla potřeba nějaká průprava, ona byla samozřejmě tou hlavní vyučující. Také proto jsme byly asistentkami, nikoli vedoucími lektorkami.

Máš kromě tance i jiné zájmy a koníčky?

Tak určitě je to moje práce. Už v šestinedělí jsem navázala opět kontakt se svým zaměstnavatelem a později začala dojíždět dvakrát v týdnu zaškolovat nové pracovníky na pozice referentů péče o zákazníky. Kubíček tam spinkal ve svém lehátku, pak jsme dali pauzu, napapal se a jelo se dál. Teď už to tak nejde, už tolik přes den nespí, takže mi nainstalovali domů ten informační systém, na kterém pracujeme a mám práci, která se dá dělat přes tento terminál z domova. Je to svým způsobem relax, zapojení se do jiného, "reálného" světa... A jinak je to cestování autem, po republice i do zahraničí, dobrá kniha a v současné době spánek :-)

Jaké máš plány (pracovní i osobní) do budoucna? Jak dlouho chceš být na mateřské?

My plánujeme, ale život nám to naplánuje stejně sám... Pokud bych mohla mít nějaké přání, spíš, než plán, dál bych chtěla při mateřské pracovat a neztratit spojení s okolním světem, vrátit se k výuce prcků v tanečním studiu a moje velké přání - dostat se na VŠ Pedagogickou, abych jednou mohla učit... Potřebuji k životu děti a ten jejich skvělý nezkažený bezprostřední svět... Na rodičovské bych chtěla zůstat tři roky, dva jsou málo, čtyři moc :-) A osobní plán do budoucna? Až by uzrál čas, ke Kubíčkovi ještě Aničku:-)

Jsi ve svém životě spokojená? Jak si představuješ svůj ideální život?

Jsem. Nebojím se říct, že prožívám svoje pocitově nejsilnější období. A můj ideální život? Mít velkého psa, dobrou práci, hodného manžela a dvě děti :-) Některá přání se nemění...

---

Související články:
28.03.08 Libor Šebestík: třeba budu velvyslancem v Arábii
22.02.08 Martin Pavlíček: míček nepadá daleko od stromu