Jana Blahníková: Na politiku nemám ostré lokty
Dcera říčanské zastupitelky Martiny Blahníkové Jana (22) maluje, studuje a chystá se do Atén. V Říčanech se věnuje i divadlu. Její tvář možná znáte z televize.Reklama
Minule jsme připravili profil Martina Pavlíčka, přinesli rozhovor s Liborem Šebestíkem, Kateřinou Dobrou a dnes je na řadě Jana Blahníková.
Chodila jsi osm let do říčanského státního gymnázia. Jak na tu dobu vzpomínáš?
Maturovala jsem před třemi roky, takže moje vzpomínky jsou už trochu zkreslené. Každý později vzpomíná jen na ty dobré věci. Můj názor by byl asi jiný, kdybych na gymnáziu ještě studovala. Nejvíce vzpomínám na takové ty legrační školní „lumpárny“ a na školní výlety, které byly zakázané. Nejlepší bylo, když jsme jeli se třídou slavit vstup Česka do EU do rodiště J.A. Komenského, tedy do vinných sklípků, a pak jsme všichni jednotlivě museli paní ředitelce napsat zdůvodnění.
Co se ti na gymplu líbilo a co bys naopak změnila?
Změnila bych přístup vedení školy ke studentům i k samotným pedagogům. Jaká je současná situace, už naštěstí nevím.
Vím, že jsi po kvartě chtěla odejít do jiné školy. Co to bylo za školu a proč jsi se nakonec rozhodla pokračovat na Gymnáziu Říčany?
Tohle bylo jedno z nejtěžších rozhodnutí, která jsem kdy musela udělat. Už od dětství jsem se věnovala kreslení a chtěla jsem se mu jednou věnovat naplno. Proto jsem se rozhodla odejít na střední uměleckou školu Václava Hollara. Zkoušky jsem složila úspěšně a v září nastoupila do prvního ročníku. Bohužel jsem však ani ne po týdnu zjistila, že jsem ten typ člověka, který se potřebuje rozvíjet po všech stránkách, nejenom po jedné – výtvarné.
Vrátila jsem se na gymnázium a musím říci, že paní ředitelka byla velkorysá, nemrkla ani okem a vzala mě zpátky. Tehdy nade mnou všichni z umělecké branže lámali hůl, protože šance přijetí na vysokou školu s výtvarným zaměřením jsou z gymnázia mnohem nižší než ze střední umělecké školy. Protože jsem ale chtěla zvládnout obojí – tedy střední školu, která mi dá všeobecný rozhled, i umění – chodila jsem na „Hollarku“ na kurzy portrétu a figury k paní ak. mal. Janě Leischnerové a ještě k panu učiteli Nevanovi na kurzy do ZUŠ.
Dnes studuješ na Karlově univerzitě. Jaký obor sis vybrala pro studium?
Studuji na Pedagogické fakultě obor označovaný VV – ZUŠ. Jde o pětileté studium výtvarné výchovy pro druhý stupeň ZŠ, střední školy a ZUŠ. Jak jsem již řekla, vždy jsem věděla, že se chci živit tím, co mě bude bavit, a mě nejvíc bavilo umění. Pro výběr jsem se rozhodla i díky osobnímu vzoru, který jsem našla v panu učiteli Nevanovi, a říkala jsem si, že bych jednou chtěla umět druhým předávat to, co on.
Pro pedagogickou fakultu jsem se rozhodla už kvůli své inklinaci i k jiným oborům, které pokládám za základ vzdělání, a které zde mám možnost studovat. Myslím tím hlavně filosofii, psychologii, etiku a jiné humanitní vědy. Když se věnuji jen jedné věci, mám pocit, že moje schopnosti zakrní. Proto jsem ani nezkoušela dostat se na některou z čistě uměleckých vysokých škol.
Stíháš při studiu pracovat?
Rozvrh na vysoké škole někdy vypadá jako ementál, nebo se někdy podaří všechny předměty natěsnat tak, že mi zbude den nebo dva volna, takže mám čas i na práci. Většinou dělám hostesku nebo mi někdy vyjde natáčení nějaké reklamy. Navíc dobře studuji a dostávám nejvyšší stipendium, což je docela slušné kapesné :-).
S tvojí tváří se setkáváme ve znělce pořadu Pošta pro tebe. Jak ses dostala do televize?
Na kurzech na „Hollarce“ jsem se seznámila s Ester Geislerovou, která mi v začátcích hodně pomohla. Je to smutné, ale musím přiznat, že dnes se člověk těžko prosazuje sám jen s tím, co umí. Bohužel musíte mít někoho, kdo vám otevře vrátka. Já měla to štěstí, že jsem poznala Ester, která byla strašně hodná a vodila mě do agentur a přivedla mě i do televize. Natáčela jsem například v pořadu Etiketa, Braňme se! nebo Dobrá čtvrť 2.
Účastnila ses i jiných projektů?
S TV Nova jsem spolupracovala v seriálu Pojišťovna štěstí 2.
Máš praxi i s modelingem, nechtěla by ses mu v budoucnu věnovat?
To je mi otázka. Na modeling se dostanou jen holky, které měří alespoň o 10 centimetrů víc než já! Ne, na modeling jsem malá. Pár focení jsem sice absolvovala, ale fotky mi pak sloužily k prezentaci pro reklamní agentury. Navíc dnes si můžete v reklamě vydělat daleko víc než na přehlídkovém molu. Jestli si někdo myslí, že být modelkou je výhra, mýlí se. Za jednu přehlídku si vydělávají od 1500 korun a to je jejich honorář za dva dny. Jeden den si zkouší šaty a choreografii a druhý den je přehlídka. Oblast modelingu znám moc dobře, mám několik kamarádek, které dělají modelky pro tak velké firmy jako je L´OREAL, ale i přesto nejde o dobrou práci. Zato v reklamě si může úplně obyčejný člověk vydělat běžně kolem několika desítek tisíc.
Jaké máš jiné zájmy?
Baví mě divadlo. Ať už jsem divák nebo herec. Můžete mě vidět třeba na Šatopletově Divadelním podzimu ve hře Divadelní komedie, která měla díky paní režisérce Šimčíkové velmi úspěšnou premiéru.
Tvoje maminka je členkou místního zastupitelstva. Diskutuješ s ní o komunální politice a o konkrétních říčanských problémech?
Diskutujeme jen občas, ale většinou máme stejný nebo podobný názor, takže to žádné ohnivé spory nebývají.
Souhlasíš s jejím angažováním a prosazováním názorů strany, kterou zastupuje?
To, že se rozhodla kandidovat za Volbu pro město, považuji za správné, ale prosazování nějakých cílů není snadné vzhledem k tomu, že strana, kterou reprezentuje v zastupitelstvu, získala jen dva mandáty.
Nechtěla bys v příštích volbách také kandidovat do říčanského zastupitelstva?
To rozhodně ne. Na politiku nemám, jak se říká, dost ostré lokty. Musela bych se řídit jedině svým svědomím, a tak bych měla určitě nepřátele na všech stranách, a to mi vadí.
Při volbách jsem tebe i tvého bratra zahlédla ve volební komisi, jak se ti tahle práce líbila?
Ano, líbilo se mi to, protože je to zvláštní práce. Já osobně se ráda dívám do seznamů voličů a hledám, koho znám, nebo kdo je nejstarší, a pak čekám, jestli ten člověk přijde. Na začátku máte jen jména a pak ty lidi vidíte. Nedokážu to popsat, je to takové zvláštní a zábavné najednou. Když chci, aby mě něco bavilo, udělám si z toho hru. A přiřazování tváří ke jménům je taková netradiční hra na způsob podivných her Amélie z Montmartru. No a kromě toho tím samozřejmě podporuju mámu.
Jaké máš plány a co si chceš v blízké době splnit?
Po dokončení následujícího zimního semestru odjíždím na semestrální stáž do Atén, kde budu studovat fotografii na obdobě naší Vysoké školy uměleckoprůmyslové. Bude to jistě životní zkušenost, na kterou se moc těším, ale zároveň mám i trochu strach, protože je to poprvé, co budu mimo Čechy tak dlouho, a navíc se tam o sebe musím sama postarat, což asi nebude v takovém městě, jako jsou Atény, lehké.
Jak si představuješ svůj budoucí život?
Jednou bych chtěla mít svoje vlastní výtvarné kurzy, nebo bych ráda pracovala s dětmi, které mají specifické potřeby, spolupracovat s psychology a vést třeba i arteterapeutické kurzy.
Díky za rozhovor.
Související články:
05.05.08 Kateřina Dobrá: Mít dítě ve dvaceti je štěstí
28.03.08 Libor Šebestík: třeba budu velvyslancem v Arábii
22.02.08 Martin Pavlíček: míček nepadá daleko od stromu
Reklama
