Slyšel jsem, že Říčany bývaly poměrně "rudé". Měli zde komunisté velké zastoupení a sílu?

A kde ji neměli? Když v padesátých letech státostrana upevnila svou moc, o její vedoucí úloze se nediskutovalo, bylo povoleno ji adorovat. Komunisté v Říčanech, kteří kolem roku 1968 ukázali „lidskou tvář“, jež mohla vedoucí úlohu ohrozit, si to pak pěkně odnesli. 

Jak bylo město ovlivněno tím, že zde fungovala známá věznice? Vězeňští dozorci byli prý i v čele městského výboru...

Komunistická moc v Říčanech samozřejmě také podléhala vývoji událostí. Nestaral jsem se příliš o to, co se odehrálo po tvrdých čistkách v letech 1969 a 1970. Ovšem zprávy, že ve městě upevňují své pozice důstojníci vězeňské služby v souvislosti s už fungující a plánovanou věznicí, ke mně dolehly.   

Co měli společného lidé v Říčanech, kteří se začali seskupovat okolo Občanského fóra? Znali jste se před tím dobře?

To bylo u každého aktivisty OF jinak. Já znal tak polovinu dam a pánů podle vidění a druhou polovinu vůbec ne. Opravdu dobře jsem se znal snad jedině s Karlem Pokorným.  Co bylo pro většinu z nás společné, se vyjevilo záhy. Byla to snaha uspořádat poměry v našem bydlišti na základě svobodného rozhodování obyvatel. Bez stranického komandování a překrucování pravdy. Dospět ke svobodným volbám. Zamezit výstavbě obří věznice. Mnozí z nás se také nějak účastnili převratného dění v hlavním městě, nebo se podíleli na rozšiřování informací o důležitých akcích a rozhodnutích centra OF.

Proč jste se vy takto angažoval? Co vás k tomu vedlo?

Bylo mi už 48 let a jako hodně lidí mé generace jsem měl za sebou jednoznačnou zkušenost roku 1968, tedy velkou naději o svobodě a vzápětí nános bolševických lží, decimování elit, všudypřítomný strach. Coby nestraník jsem v odborovém tisku přežil politické čistky a v nenápadném technicky zaměřeném časopise jsem mohl pokračovat v novinářském řemesle. Jako příslušník většinové tzv. šedé zóny jsem dbal o rodinu, večer ovšem nechyběl poslech těch správných rozhlasových stanic, v osmdesátých letech pak přibývalo i samizdatové literatury, rozmanitých dokumentů.

Jako mnozí jsem v roce 1989 překonal strach a podepsal Několik vět. A v listopadu mi velmi logicky zněla otázka: Kdy, když ne teď? Pak mne cestou z vlaku oslovil Jaromír Jech, zda bych přišel večer 1. prosince na setkání několika slušných lidí, zajímajících se o poměry v Říčanech. Kývl jsem, i když schůze, prohlášení a vůbec veřejné angažmá nebylo a vlastně dodnes není zrovna mé hobby. Ale takových nás bylo tenkrát víc.               

Byl jste u toho, když tehdejší vedení města rezignovalo na své funkce. Vybavujete si, jak se tehdy chovalo? Komunikovalo s vámi?

V té rohové místnosti úřadu, kde i dnes sídlí hlava města a kam nás úřednice 12. prosince 1989 uvedla, bylo zvláštní napětí. Předseda a místopředseda městského národního výboru neprojevili o kontakt s představiteli Občanského fóra zájem, a tak se vyjednávání srdnatě ujala tajemnice MěNV paní Rabiňáková. Když došlo na požadavek, aby vrcholní funkcionáři města odstoupili, zaznamenal jsem z její strany pokus o jakýsi kompromis. Ten jí ale jeden z nás – tuším, že Zdeněk Vosecký – rázně vyvrátil a pak už šlo vše hladce.

Dalších tzv. kulatých stolů s tehdejším vedením města už jsem se nezúčastnil a oficiální konec komunistického vedení Říčan na plenárním zasedání 14. prosince, to bylo trochu groteskní představení. Projevy zlé krve od bývalého vedení jsem nezaznamenal, spíš rezignaci.        

Žijí tehdejší komunisté stále v Říčanech?

Nepochybně. Není mi ale známo, v jakém počtu. Je dobré vědět, že šlo o dva odlišné druhy: věřící komunisty a ty, kteří byli tzv. u komunistů. Jejich současné postoje neznám, jakékoli generalizace o nich tedy nejsou na místě.

O rok později, v listopadu 1990, jste byl velkým počtem hlasů zvolen do nového svobodného zastupitelstva. Pamatujete si, jaká jste měl očekávání? Vyplnila se?

Víte, já jsem založením spíše skeptik a také mé studium sociologie spíše brzdilo, než podporovalo velká očekávání o demokratičtějším uspořádání poměrů či zvelebení města. A tak jsem předpokládal podvody, skandály, velké krádeže. V tomto ohledu vidím s odstupem náš říčanský rybníček spíše v lepším světle.

Chtěl jsem být při rozhodování o důležitých městských záležitostech, což se mi v přelomových letech splnilo. Pokud jde o iluze, tam bych zařadil svou touhu po brzkém obnovení koupaliště Marvánek. Ale snad i tento běh na dlouhou trať jednou skončí dobře.       

Další čtyři roky jste působil v Radě města Říčany.

V Radě města Říčan jsem působil do ledna 1994, kdy byla zastupitelstvem odvolána. To mne, nezasvěceného do zákulisních dohod ambiciózních kolegů, sice překvapilo, ale docela se mi to hodilo. Stejně jsem byl rozhodnut odstoupit z funkce pro časové zaneprázdnění. Vyměnil jsem totiž poklidné vyšívání odborného měsíčníku za hektickou práci v Českém rozhlase. Ale ta zkušenost z práce rady a zastupitelstva byla obrovská. A přál bych ji každému, koho veřejné věci zajímají.

Jaké před vámi byly úkoly, co tehdy město řešilo a co ho trápilo?

Schůze městské rady tehdy začínaly po obědě a končily kolem půlnoci. Stále jsme se vraceli k problému staveniště věznice, k zanedbané infrastruktuře města. Řešili jsme mnohé, co později vymezil Zákon o obcích, připravovali jsme půdu pro územní plán, reagovali na požadavky škol a organizací, nekonečné byly spory o skládku odpadů, o uspořádání městských služeb, podle volebního programu jsme zahájili přístavbu radošovické školy, stavbu domu Senior atd.         

V roce 1994 už jste nekandidoval. Proč?

To už mne úplně pohltilo vedení zpravodajství a publicistiky v Českém rozhlase Regina Praha. Na stará kolena jsem mohl dělat, co mne opravdu bavilo.

Když se ohlédnete, dá se nějak porovnat charakter a stav města Říčany nyní a před těmi dvaceti lety?

Charakter města za branami Prahy, nepostrádajícího svébytnost a tedy neredukovatelného pouze na tzv. noclehárnu hlavního města, ten se i přes nárůst počtu obyvatel nezměnil. Město už není tak odřené, rezervy ovšem zůstávají v péči o zeleň. Jako všude přibylo aut, ulice jsou nebezpečnější.  Bohužel neubylo vandalů. Masarykovo náměstí k mé lítosti přestalo být centrem obchodů a – s výjimkou pravidelných trhů a občasných kulturních akcí -  poněkud zmrtvělo. Obchodní síť se ale rozvinula jinde a její nabídka je podstatně vyšší.

Místní kultura drží svou úroveň, omezenou bohužel nedostačující kapacitou potřebných prostor. I díky místním spolkům a organizacím se zlepšila nabídka tzv. volnočasových aktivit. Každý si také může na svá ústa bez obav říct, co chce.

Zkrátka, ze srovnání stavu města po dvaceti letech na mne rozhodně nejdou chmury. Navzdory rozčileným příspěvkům na vašich stránkách či v diskusním fóru na stránkách města.

Děkujeme za vaše odpovědi.

Související články:
17.11.06 17. listopad 1989: jak v Říčanech padl komunismus