Plíživou cestou naplňování evropských směrnic dostává se do našeho právního řádu zákon o ukládání oxidu uhličitého do přírodních horninových struktur.

Jak naložit s oxidem uhličitým?

Jakkoli je jediným důvodem pro tento postup bohulibá snaha omezit množství skleníkových plynů v atmosféře, při bližším pohledu se celá věc vzpírá logickému myšlení.

Samotný oxid uhličitý je obsažen v plynném obalu Země jen několika setinami procenta. Koluje zde jako produkt dýchání živých organizmů a je zachycován fotosyntézou rostlin. Mimo to je neovlivnitelně uvolňován například vulkanickou činností. Je nesporné, že člověk přispívá k narůstání jeho obsahu v atmosféře veškerým spalováním fosilních paliv.

Odtud pochází myšlenka, že je třeba tento produkt hoření zachytit, zkapalnit a uložit. Problém je, že to všechno stojí značné množství investic a energie.

Zatím se uvádí, že výkon elektrárny vybavené technologií na separaci oxidu uhličitého klesne o 10-15% a spotřeba uhlí či plynu naopak stoupne o 20-40%.

Při tom účinek tohoto snažení na globální klima je velmi sporný.

Ukládat CO₂ do podzemí?

Na rozdíl od procesu odsiřování elektráren, kdy vedlejším produktem je sádra, která našla vynikající uplatnění ve stavebnictví, separovaný oxid uhličitý je dnes využitelný toliko jako prostředek pro dotěžování ložisek ropy a zemního plynu, případně metanu v uhelných dolech.

Jinak oxid uhličitý ve vysoké koncentraci představuje v podstatě životu nebezpečný odpad, který by se měl podle směrnic EU ukládat do vhodných horninových struktur v hloubkách od jednoho do tří kilometrů.

V jakých lokalitách by bylo možné hlubinné ukládání CO₂?

Pro tento účel by na základě již provedených geologických průzkumů přicházely v úvahu takzvané akvifery středočeské pánevní oblasti.

Do podzemí v prostoru Mšena, Roudnice, Litoměřic, Mělníka, Mladé Boleslavi, Mnichova Hradiště, České Kamenice či Žatce by bylo možno vtlačit podle některých pramenů až 700 milionů tun oxidu uhličitého. Obdobně je zkoumáno podzemí v okolí Brna a Čeladné.

Sněmovnou prošel návrh bez připomínek

Stojí jistě za úvahu, zda je v dlouhodobém horizontu tato technologie pro Českou republiku perspektivní a jak by prospěly případné podnikatelské záměry privátních investorů obyvatelům hustě osídleného území.

Je pozoruhodné, že Poslaneckou sněmovnou prošel návrh zákona prakticky bez diskuze.  Naopak Výbor pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí Senátu věnoval velkou pozornost míře rizik, která dosud obecně málo probádanou možnost ukládání oxidu uhličitého pro Českou republiku představují.

Proč Senátoři navrhli posunout lhůtu

Vedle ovlivnění množství a kvality podzemních vod a chemických změn hornin nelze vyloučit ani hlubinné otřesy. Navíc by úložiště bylo nutno desítky let monitorovat, neboť oxid uhličitý je těžší než vzduch a při vysoké koncentraci je pro živé organizmy smrtelně nebezpečný.

Senát proto navrhl posunout lhůtu pro vydávání povolení k hlubinnému ukládání oxidu uhličitého až za datum 1. ledna 2020. Tento kompromisní návrh byl 26. ledna 2012 schválen. Zákon se tak vrací do Poslanecké sněmovny a poté bude předložen k podpisu prezidentovi.

Samotná Evropská komise plánuje revizi pilotních projektů této technologie na rok 2015 a do roku 2020 by mělo být rozhodnuto, zda se nemají příslušné směrnice změnit.

...raději ve sklence sektu

Z hlediska selského rozumu je těm, kdo pamatují hesla „Poručíme větru, dešti“ již teď jasné, že s přírodou se nedá bojovat rozmařilým a riskantním pumpováním milionů tun agresivního oxidu uhličitého do podzemí.

Rozumný a k přírodě šetrný člověk si naopak dokáže vychutnat jemné bublinky přírodně vykvašeného oxidu uhličitého ve sklence sektu.

Karel Šebek je senátor za obvod č. 41 - Benešov, bývalý starosta města Neveklov a člen ODS.

Názory uvedené v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko serveru Říčansko.info. Reagovat můžete v diskusi pod tímto článkem nebo posláním názoru na redakce@ricansko.info.