Narodili se v poslední čtvrtině minulého století. Jsou sebevědomí, otevření, vzdělaní a mnohdy obdivuhodně schopní. Říká se jim Generace Y. Jsou každý den online, ale také žijí mezi námi v "offline světě" a dávají o sobě znát nejen na Říčansku. V naší rubrice vám některé tyto mladé lidi představíme.

Minule jsme připravili profil Martina Pavlíčka, publikovali rozhovor s Liborem Šebestíkem, Kateřinou Dobrou, Janou Blahníkovou, Lenkou Zvolskou, Terezou Broukalovou a dnes nabízíme rozhovor s Martinem Válou.

Jak dlouho bydlíte v Říčanech?

V Říčanech žiji odmalička. Kromě několika let, kdy jsme bydleli s rodinou ve Francii v Nantes.

Co pro vás toto město znamená?

Město Říčany mám moc rád. Respektive zjišťuji, že mám moc rád Prahu asi proto, že v ní nežiji a můžu si jí vychutnávat úplně jinak než člověk, který v ní žije. To díky postavení našeho města. Ve městě znám spoustu lidí. Není to tedy až tolik o anonymitě, tu si užívám v Praze. Také žití v Říčanech není o maloměšťáctví, kde každý na každého něco ví. To je jedinečnost tohoto města.

Chcete zde žít i v budoucnu?

Dokážu si představit, že v Říčanech budu žít i nadále.

Vím o vás, že umíte krásně malovat. Studoval jste nějakou výtvarnou školu?

Studoval jsem uměleckořemeslnou školu, obor "starožitník", což nebylo o nějakém řemesle či restaurování (jak si často lidé myslí). Avšak o umění obecně: dějiny umění, užité umění a taky výtvarná výchova.

Studujete momentálně na vysoké škole?

Momentálně studuji něco úplně jiného než na střední škole a to teologii, respektive pastoračně teologický obor na ETS (Vyšší odborná škola).

Z jakého důvodu jste zvolil teologii?

Tuto školu studuji, protože jsem uvěřil v Krista zhruba před čtyřmi lety. Začalo mě to posléze hodně zajímat. Studuji vlastně Bibli a sociální práci. Takže práce s lidmi.

Věnujete se při studiu i nějaké práci?

Pracuji v Cestě integrace a občas si přivydělám i nějakým malováním a grafikou.

V Říčanech je o vás slyšet právě především v souvislosti s organizací Cesta integrace. Jak jste se k této činnosti dostal?

Do Cesty integrace jsem se dostal nečástečně i tak, že se tu všichni už dlouho známe. S některými vlastně už ze základní školy. Chodil jsem tam kvůli praxi do školy. Posléze mně byl od naší paní ředitelky Petry Nyklové nabídnut pracovní úvazek.

Můžete nám popsat a říci, čím se v organizaci zabýváte?

Cesta integrace je občanské sdružení věnující se sociální bezplatné pomoci lidem v Říčanech. Peníze na činnost čerpá z dotací. Provozuje Občanskou poradnu, Klub Cesta a programy pro školy. Já pracuji v Klubu Cesta. Mám zde na starost volno-časové aktivity a pomoc při řešení problémů dospívajících klientů, kterým se věnujeme. V klubu pracuji ještě s kolegyní Markétou Hubínkovou.

Je pro vás práce s dětmi uspokojující?

Už je nevidím moc jako děti. Věková skupina, které se věnujeme, je ve věkovém rozpětí 12-18 let (od ledna 2009 až do 26 let). Spíše než uspokojující je pro mě tato práce o tom, někam se posouvat dál a učit se tento úkol plnit správně. Každopádně mě práce s lidmi zajímá.

Máte nějaké nápady, jak Cestu integrace do budoucna ještě vylepšit?

Momentálně vymýšlíme nové aktivity, a to i pro starší věkovou kategorii nad 18 let, které se chceme v příštím roce také věnovat. Mělo by jít, kromě sociální práce i o volno-časovou záležitost s výtvarnou a reflexivní náplní jako formu prevence.

Graffiti je umělecké hnutí doby

Jaký názor máte na graffiti, jejichž tvůrci sprejují po veřejných i soukromých plochách v Říčanech? Jestli se nemýlím, tak jste sám tak, ale velmi vkusně a umělecky, ozdobil váš vlastní zděný plot u domu.

Graffiti obecně, je největší umělecké hnutí této doby. Patří k tomu i nelíbivé projevy na zdech říčanských domů. Myslím tím i ty tragické, kterých se poslední dobou objevilo trochu více. Je to určité hledání sebe a nějaké umělecké hodnoty. Tento směr, věřte tomu nebo ne, má vlastní estetiku, kterou se snaží hledat. Nejde ovšem jen o jednoduché podpisy sprejem, kvůli kterým jsem také tu svojí zeď přemaloval. Patří to ale k tomu.

Já tu estetiku pomalovaných domů svým způsobem chápu, ale tady ve městě se mi nelíbí. Možná taky proto, že jde u těch mladých jen o jakýsi krátkodobý úlet. A berou to v podstatě stejně, jako si jít zahrát airsoft do opuštěných objektů. Brzy to skončí a nic víc nezbude, než škody na omítkách. Tohle všechno je na těch zdech napsáno.

Možná, že takoví ale nejsou všichni. Každopádně je potřeba na graffiti vyčleňovat neustále nové legální plochy. O jednu říčanskou se teď s Klubem Cesta snažíme.

Podílel jste se před lety i na vymalování nádražní budovy v Říčanech?

Říčanské nádraží jsem nemaloval.

Máte ještě nějaké jiné koníčky, kterým se rád věnujete?

Věnuji se okrajově videu. Natočili jsme s kamarády už více než dva krátké filmy. Pak se také věnuji grafice.

O čem jsou vaše filmy a může je někdy vidět veřejnost nebo jsou natočené jen pro soukromé účely?

Krátké filmy co jsme točili, byly vždy točeny pro účel nějaké akce (veřejné). Momentálně nikde k vidění nejsou a zatím není v plánu je někde zase prezentovat. Jedno bylo přepracování mýtu o králi Midasovi. Takový krátký hraný film s prvky symbolizmu z prostředí církve.

Další počin je interaktivní příběh, který jsme promítali na festivalu Monoside. Šlo o krátký příběh zachycující kriminalitu mládeže, který se prolnul svým dějem přímo na pódiu, takže šlo o film propojený s divadlem. Diváci ve finále dostali na výběr z tří možností jak příběh dopadne. Něco podobného jsem dělal už vícekrát na jiných akcích. Někdy šlo víceméně jen o moment pro daný festival, takže celé zpracování není momentálně nijak celistvě zkompletováno.

Jaké jsou vaše další plány?

Momentálně chci hlavně dodělávat školu, no a pak asi začíná život...

Děkuji za rozhovor.

Související články:
23.10.08 Tereza Broukalová: Tanci věnuji 7 dní v týdnu
18.09.08 Lenka Zvolská: Má hudba je jako hořká čokoláda
28.07.08 Jana Blahníková: Na politiku nemám ostré lokty
05.05.08 Kateřina Dobrá: Mít dítě ve dvaceti je štěstí
28.03.08 Libor Šebestík: třeba budu velvyslancem v Arábii
22.02.08 Martin Pavlíček: míček nepadá daleko od stromu