---

Jste známá jako reportérka a moderátorka především z obrazovky TV Nova, kde jste působila v letech 1994-1998. Co vám tahle práce dala a vzala?

Byla to skvělá práce a moc mě bavila. Obrovský zážitek byl už jen to, že jsme byli přímo u těch dřevních začátků a dneska se člověk už jen melancholicky usmívá u 15 let starých záběrů. Byli jsme prostě mladí a bylo to fajn. Jediné, co se tam pak už začalo kazit, byly vztahy mezi lidmi - po těch prvních 4 letech. Ale rozhodně si tím nenechám negativně ovlivnit bezvadné vzpomínky na ty skvělé začátky.

„Teď žiji internetem“

V českých médiích se pohybujete přes 20 let. Prozraďte, která média nyní hlavně sledujete, kterým nejvíc důvěřujete?

To je hodně těžká otázka, ohledně té důvěry. Dokonce se těmto věcem už pár let věnuji i profesionálně, jako lektorka mediatréninků. Já osobně v posledních letech doslova žiju internetem, každé ráno s čajem prohlédnu řadu zpravodajských serverů a v průběhu dne se k nim pak i vracím a hlídám, co je nového. Ten zpravodaj ve mně prostě pořád je, chci vědět žhavé novinky a pokud možno je pak sděluji dál, dnes už aspoň svému nejbližšímu okolí :o)

Jak jste naznačila, teď se věnujete podnikání, poskytujete mediální tréninky, poradenství a školení. Povězte, komu a k čemu je to dobré?

Učím lidi, jak správně komunikovat s médii, to znamená, jak média fungují, jak novináři pracují, jak se dobře připravit třeba na tiskovku nebo interview a jak správně odpovídat. Mými klienty jsou většinou tiskoví mluvčí, politici všech úrovní, úředníci a zástupci neziskových organizací. Nacvičujeme i s profesionálním televizním štábem a pak posluchačům pouštím jejich vystoupení větu po větě a rozebíráme to společně do nejmenších detailů. Jde o to, že pro komunikaci s médii skutečně nestačí přirozená inteligence. Na tom pohořela už celá řada jinak velmi chytrých lidí. Média žijí svým zcela specifickým životem, a kdo tento virtuální svět nepochopí, předem prohrál.

Co byste poradila lokálním politikům, kteří často zájem médií či jiných lidí o svou práci vnímají nevraživě a jako útok?

Určitě není dobré se na média dívat a priori jako na nepřítele, který chce jen škodit. Novináři prostě dělají svou práci - někdo lépe, někdo hůře. Jsou mezi nimi chytří a zodpovědní lidé, ale také omezenci a hlupáci. Prostě jako v každé jiné profesi.

Politici, a nejen ti lokální, by si měli uvědomit, že média mnohdy mohou přinést i zajímavý pohled na určitou věc, kauzu či problém, ze zcela jiného úhlu, který doteď ty politiky prostě nenapadl. Pohled "třetíma očima" může být i velmi užitečný a přínosný. Rozhodně nedoporučuji s médií začít "válku" - ta je předem prohraná. Média dnes mají obrovskou moc a vliv na mínění lidí. Je lepší je mít tzv. na své straně - což ale rozhodně neznamená je nějak uplácet. Mnohdy stačí si s novináři normálně lidsky popovídat, lépe jim problém vysvětlit. Spousta nepříjemností vznikla jen z toho, že novinář prostě jen nepochopil, co mu dotyčný sděluje příliš šroubovaně a složitě, anebo to pochopil po svém. Jsme všichni jen lidi, nejsme stroje.

„Vážím si Václava Klause“

Vaší specializací byla vrcholná politika. Je na české politické scéně nějaký politik, kterého si opravdu vážíte?

Určitě je to Václav Klaus. Znám ho osobně už od roku 1990, jako novinářka jsem ho vídala skoro obden hezkých pár let a vím, že je za co si ho skutečně vážit.

Čím vás zaujal zrovna Václav Klaus?

Pan Klaus je velice chytrý člověk, a to já obdivuji - nejen na něm, pochopitelně. Měla jsem tu čest s ním dělat už začátkem 90. let například pravidelné Hovory s premiérem (tehdy stál včele české vlády), které se vysílaly v Českém rozhlase vždy v úterý navečer. V rádiu jsem měla na starosti i vše kolem dělení federace, takže i díky tomu jsme spolu točili opravdu každou chvíli. Rovněž jsem byla vysílána na zahraniční cesty s ním v rámci "novinářské družiny", a poznala díky tomu spoustu míst, kam se člověk normálně nemá šanci podívat. Pravda je, že z každé takto navštívené země znám detailně parlament, vládu či sídlo prezidenta a ve vládních letadlech (stařičký JAK a tehdy nový Challenger) jsem byla také jako doma. Nic víc se obvykle nestihlo, ale já jsem za tuto zkušenost obrovsky vděčná, bylo mi tehdy jen kousek přes 20 a přineslo mi to hromadu poznatků do profesního života.

Kateřina Kašparová s Václavem Klausem v roce 1992

Někteří známí novináři s ním vycházejí špatně a některým ani nedává rozhovory. Je s ním tak těžké pracovat, jak se občas říká a jak to vypadá?

S panem Klausem je jistě velice obtížné pracovat i vyjít, protože málokdo stačí jeho neskutečnému tempu a znalostem. Jenže mně takoví lidé velmi imponují a inspirují mě, abych se snažila také znát co nejvíc a byla stále lepší. Zažila jsem ho ovšem i v mnoha situacích jako člověka nesmírně skromného a slušného. Například se mi povedlo zapomenout v redakci šňůru spojující rozhlasový magneťák s mikrofonem. Přišla jsem na to v momentu, kdy jsme měli přímo začít točit, krve by se ve mně hrůzou nedořezal! Pan premiér se tehdy velmi chápavě zadíval, ujistil, že takový kabel určitě na vládě nemají a klidným hlasem mi sdělil, ať si pro ni zajedu do rádia, že počká. Promeškal tehdy kvůli mně i oběd! Na místě bych se tehdy propadla, ale on se jen usmíval "to je v pořádku, Kateřino, to se přece může stát...".

A co odpovíte, pokud si vám dnes někdo postěžuje na politickou scénu? Nejsou média k politikům někdy příliš tvrdá a nezkreslují jejich obraz?

Já si naopak myslím, že média jsou svým způsobem "měkká" - nejdou do skutečných kauz, mnohdy zůstanou na povrchu, anebo se spokojí jen s tím, co dostanou od PR odborníků tzv. na stříbrném podnose a nezjišťují už pak, co je za celou kauzou dál, proč jim to ten či onen donesl až pod nos, jestli to náhodou není jinak atd. Reportér si natočí pár lidí, sestříhá reportáž, odevzdá ji vedoucímu vydání a jde na pivo. Složitější případ ho nezajímá, protože by se tomu musel moc věnovat, musel by pátrat, zjišťovat informace a přemýšlet, kombinovat. Jsou i výjimky, ale myslím, že v současnosti jsou mnozí novináři povrchnější, než by měli a mohli být. Na druhé straně mi vadí, že když média už konečně odhalí nějakou nepravost, třeba právě u politika, že už to snad ani nikomu nevadí. Proběhne to v televizi, v novinách, a druhý den se jede dál, po starých kolejích... Málokdy se stane, že dotyčný z toho vyvodí skutečně zásadní důsledky a třeba odstoupí nebo chyby napraví. To není dobře!

„V Říčanech se mi moc líbí“

Jak dlouho žijete v Říčanech?

Jsme zde s manželem třetím rokem a zatím se rozkoukáváme. Než člověk "zapadne" do prostředí, je to otázka více let. Navíc bydlíme napůl v jižních Čechách, takže máme vlastně domovy dva. Venkov mám ráda, jsem rodilý Pražák, ale v hlavním městě už se snažím být minimálně. Co mi ale třeba právě na venkově hodně vadí, je nezodpovědný přístup k topení zejména u starších lidí, kteří pálí uhlí, ale i odpadky a zamořují okolí. To je zatím velká bolest snad všech vesnic v ČR, snad se to brzy změní.

V Japonsku.

S jakým očekáváním jste se do Říčan přestěhovali? Vyplnilo se?

My jsme hlavně hledali vhodný objekt pro naše plány s Kočičím Azylem. Našli jsme ho a nyní už promýšlíme konkrétní projekt. Mně se tu líbí moc!

Sledujete aktivně, co se v Říčanech a okolí děje?

Snažíme se, samozřejmě. Vždy mě zajímá, co se děje v mém okolí.

Vedete Kočičí azyl, který podporuje útulky v ČR. Kolik máte zvířátek doma?

Doma máme dva psy a několik koček - těžko spočítat přesně, protože krmíme i různé tuláky ze sousedství. Nicméně, za ryze osobní mohu považovat psa Billa a kočku Čudlu. Bill je čistokrevný bulteriér, po kterém jsem toužila asi od svých 15 let a konečně před 2 roky jsem si tento velký sen splnila. Je to obrovský miláček celé rodiny. Čudla je typický nalezenec z útulku, letos už jí jde na 11. rok. Vycházejí spolu skvěle. Bill je zvyklý, že žije doma s kočkou, takže by ani žádné "cizí" nikdy neublížil. Miluje vše živé - nejvíc jiné psy, pak kočky a z lidí hlavně děti a ženy. V Jižních Čechách máme s mužem hospůdku, a Bill vždy vítá každého návštěvníka, s mnohými je už přímo osobní kamarád.

Pokud jde o ten zmíněný Kočičí Azyl, tak zrovna chystáme už 5. ročník soutěže krásy domácích koček Miss kočka 2009. Přihlásit se může každý, kdo si myslí, že má doma tu nej kočku na světě, soutěž je hlavně pro tzv. bezpapírové domácí micinky. Přímo na akci proběhne tradičně i Umisťovací výstava koček z útulků a výtěžek jde na útulky. Akce se koná 7. března v KC Zahrada v Praze 11 - Chodově, vše o ní je na www.misskocka.cz.

Před Bílým domem v roce 1995.

Jaké jsou vaše další zájmy kromě zvířat?

Ráda jezdím autem, baví mě učit se cizí jazyky, s postupujícími roky se už i rejpu v zahrádce… Mě prostě baví kdeco :o)

Kateřina Kašparová - Mlýn u splavu ve Vnorovicích.

Z médií se na nás valí ekonomická krize, obavy. Jak se vy díváte do budoucnosti a jaké máte plány?

Doufám, že to ustojíme se zdarem. Jsme oba s mužem hodně pracovití, tak věřím, že to všechno dobře dopadne. Děláme pro to oba maximum. V plánu máme třeba dále rozvíjet cestovní ruch v našem druhém bydlišti v jižních Čechách - ve Vnorovicích u Dačic, kde máme tu hospůdku a provozujeme pár chalup pro turisty. Pokud jde o mě samotnou, tak se na letošek rýsují moc pěkné zakázky na mediatréninky, které mě fakt hodně baví, takže se moc těším, co a jak se z toho všeho povede. Znáte to rčení - chcete-li pobavit boha, řekněte mu o svých plánech :o) Ač bezvěrec, tohle dost vystihuje můj přístup k životu.

Děkujeme za rozhovor.

Související články:
11.12.06 Vladimír Kořen: V televizi není člověk sám

---