Jak dobrý jste plavec?

V době, kdy jsme se jako kapela museli dlouhá léta jmenovat Plavci, tak na všech besedách první otázka byla, jak je to s naším plaváním. Jednak jsme proplouvali tou dobou, kdy jsme nemohli být Rangers a jednak tři z nás závodně plavali. Já sám až do osmé třídy, ale pak mi vzali krční mandle a následně mě vrstevníci na stovce skoro o padesát metrů uplavali, tak jsem pak ten vlak dál nehonil. Ale na vysoké škole jsem si vybral plavání, chodili jsme do Podolí a plaval jsem vysokoškolskou ligu. Když jsme se odstěhovali na venkov, postavili jsme si bazén s protiproudem, čili každý den od konce dubna do poloviny října denně plaveme.

Jak vznikly oba názvy vaší slavné kapely – ten původní i ten vynucený?

Když jsme v roce 1964 s Milanem Dufkem, Tondou Hájkem a dalšími kamarády dávali dohromady kapelu, první nápad na název byl „Hill Billy Western“. Ale to nebylo moc zvučné. Název Rangers se nám významově velice líbil, protože Rangers jsou především lidé, kteří neustále mění svoje působiště, což na nás platilo, protože jsme vlastně každý večer hráli někde jinde. Také se tak jmenují královští myslivci, takže na přebalu prvního „elpíčka“ jsme na sobě měli jejich uniformy, které jsme si půjčili na Barrandově. Jakýsi redaktor Obrany lidu se ale v jinak pochvalné kritice zeptal, proč se těchto šest sympatických mladíků jmenuje jako američtí zabijáci ve Vietnamu. A mohli jsme argumentovat čímkoliv, že jsou to tuláci, královští myslivci, že jsou to ochránci přírodních parků a tak dále. Ne, museli jsme ze dne na den změnit název. A možná tím, že jsme se na třetí album nechali v Podolí vyfotit v pruhovaných plavkách, možná tím, že jsme všichni plavali, zvítězili ti Plavci.

Měla doba normalizace na vás ještě jiné dopady?

Písničky převzaté z americké country se vždycky nějak přebásnily do češtiny. No a přišlo období, kdy se podobné texty cenzorům přestaly líbit. Když se texty předělávaly dvakrát, třikrát, tak už textaři o některých věcech nechtěli ani psát. Bonbónkem, který dávám k lepšímu je, že úřad pro tisk a informace nechtěl pustit písničku Trpasličí svatba od Jardy Uhlíře a Zdeňka Svěráka. Nakonec jsme se dozvěděli, že jim vadí, že si děláme legraci z Československé lidové armády a veršem „Šmudla už má po vojně, a tak se žení“ chceme říct, že do naší armády můžou i trpaslíci. Nebo pan Borovec napsal krásný text Nedávno byl jsem školák, kde byla úžasná pasáž jak brilantně ovládám v zatáčce vůz, když dal jsem si tuzemský rum. Samozřejmě jsme nechtěli nabádat, aby někdo pil alkohol za volantem, ale ani takovouhle nadsázku nechtěli akceptovat.

A s tím, že velká spousta písní je převzatá z amerických hitparád, jste nenarazili?

S tím tak velký problém nebyl, protože jsme dost písní uvedli jako tradicionály, což tenkrát procházelo. Mám ten pocit, že strašně dlouho těm nahoře nedocházelo, že je to americká muzika. Problém nastal, když jsme jednou měli jet do Ostravy na festival sovětské písně. Řekli jsme, že na tom festivalu nemáme co dělat, protože hrajeme americkou muziku. Tak tam jsme dost tvrdě narazili, ale na ten festival jsme nemuseli. Befehlem jsme museli i na festival politické písně. Pan Malásek nám s jedním kamarádem napsal píseň Lhostejnost, která byla moc hezká, zcela apolitická. Byla prostě o lidské lhostejnosti. Daný úkol jsme splnili, a pak jsme ve svém bloku hráli zase naše písničky.

Ve své době byli Plavci i přes šíření „západní“ hudby - nebo možná právě proto - jednou z nejoblíbenějších skupin…

Musím vám dát za pravdu. Dokonce, když poprvé ve Zlatém slavíku byly zařazené kapely, skončili jsme na druhém místě, hned za orchestrem Ladislava Štaidla. Vím ale o tom, že existovala garáž ve Strašnicích, kde tým lidí vystřihoval a lepil lístky z Mladého světa a protože tam lepili Karla Gotta, tak tam pochopitelně lepili i orchestr Ladislava Štaidla, takže si o výsledcích myslím své. Myslím si, že v žebříčku popularity jsme v roce 1973 byli možná i výš než Olympic.

Čím to je, že v osmdesátých letech byla taková poptávka po vaší hudbě?

Začalo to v uvolnění šedesátých let, kdy hráli Beatles, Beach Boys a spousta dalších kapel. Hráli melodické písničky o něčem, které si lidi dokázali zazpívat při kytaře. My jsme byli jednou ze skupin, které se v té vlně snažily pokračovat. Televize v té době produkovala spoustu zábavných pořadů, do kterých zvala hudebníky ve velkém počtu. Nemohla se dělat legrace ani z požárníků ani z esenbáků, protože cokoliv řeklo, bylo použito proti nám. Takže jedinou cestou bylo dělat si legraci sami ze sebe. Navíc v každém pořadu se povedlo propasírovat pár politických dvojsmyslů a na to ty lidi čekali. V 80. letech už byl ale normalizační šroub dost utažen. Texty byly téměř o ničem - prostě se nesmělo o ničem psát a s anglickým textem už se to prezentovat nesmělo. Jenom Pole s bavlnou jsme mohli zpívat v originále, protože jsme cenzorům dokladovali, že je to černošská pracovní píseň.

Jste promovaný inženýr na strojní fakultě ČVUT. Jak to přijde, že před vystudovaným oborem dostane přednost záliba?

Všechno v životě je určitý tok náhodných situací. Rodiče chtěli, abych šel na strojní průmyslovku. Zároveň mě ale vedli k muzice. Má matka měla syndrom pana Horníčka - ona zpívala strašně ráda, ale strašně. No a otce jeho bratr učil hrát na housle, ale nic z toho nevzešlo. Mě přihlásili do hudební školy, kde jsem kromě houslí hrál v orchestru i violu. Učit se na klavír by znamenalo ten klavír mít, což byla tenkrát příliš velká položka. Proto tedy ty housle. Při průmyslovce jsem do houslí chodil stále a absolvoval jsem druhý stupeň lidové školy umění. V prvním ročníku na strojní fakultě jsem pak potkal partu kolem Tondy Hájka a Milana Dufka a vlastně celá studia jsme hráli ve studentském klubu strojařů na Karláku. Po promoci jsem nastoupil do Výzkumného ústavu strojírenské technologie a ekonomiky, leč nedalo se to s koncertováním stíhat navíc jsem neměl a nechtěl mít kádrové předpoklady pro další postup a když se naskytla šance, začali jsme se živit hudbou. Ta strojařina se mi stala osudnou hlavně tím, že jsem tam potkal partu kluků, kteří chtěli taky dělat muziku.

Dokázal byste se vrátit ke strojařině?

Bylo by to asi dost těžké, protože pokrok šel asi strašně dopředu. Já jsem ještě na fakultě musel chodit o víkendech do rýsovny. Šmíráky, pak na pauzák tuží. Dnes jsou na to programy. Já navíc dělal technologii tváření kovů za studena, kde už jsou dnešní technologie jistě úplně jinde.

Jaký je váš vztah k vážné hudbě a vůbec ostatním žánrům?

Samozřejmě, že jsem vážnou muziku hrál v lidové škole umění, absolvoval jsem s Vivaldiho houslovým koncertem. Rád si jí poslechnu, za mlada jsme chodili na bidýlko za korunu až tři do národního. Zastávám názor že není hudba lehčí nebo vážná, ale že hudba je dobrá nebo špatná. Za minulého režimu byly populární a vážná hudba tvrdě od sebe distancovány. Na dnech kultury tuším v Havaně bylo s námi Panochovo kvarteto. Skvělí muzikanti a kamarádi. Domluvili jsme se, že na jednu naší desku nám se svým kvartetem podbarví některé skladby, ale nechtěli být uvedení ani na etiketě. Kolegové z branže by se jim vysmáli. Přitom s Torontskou filharmonií zpíval Tom Jones. Ve vážné hudbě jsou skladby, kterým nerozumím a nešel bych na ně. Ale třeba Mozarta, Smetanu, Dvořáka a ostatní klasiky mám moc rád a odpočinu si u nich.

Je na současné hudební scéně napříč žánry nějaká osobnost nebo skupina, kterou si zvláště považujete?

Jsou tady stálice, jejichž práce si vážím. Vím, že udržet se za tohoto či minulého režimu na špici není snadné. Když někdo poctivě pracuje a dělá kvalitní hudbu, tak na něj lidi chodí bez ohledu na dobu. Neuznávám to, co se děje v populární muzice dnes. To je pouze honba za ziskem. Superstar je uměle vytvořená záležitost, aby pár lidí zbohatlo. Tihle mladí, kteří se během pár týdnů vyšvihnou na špičku, si neuvědomují, že další vlna superstar je zase zamete. My jsme vždycky hráli na koncertech živě. Dnes kdykoliv někdo z těch rádoby star vystupuje, přinese si playback a dělá, že zpívá na ve studiu nahranou a upravenou nahrávku. A publikum šílí. Byl jsem pozván na benefiční koncert v Říčanech a zvukař se velmi podivoval, že chci zpívat na živo. Ale vždyť cokoliv jiného je podvod.

Jestliže se mám vrátit k tomu, kdo se mi v poslední době líbí, nemůžu si pomoci, je to Petr Kocman a jeho Petr Kocman band. Znám ho dlouhá léta a je to skvělý muzikant od kolébky vychovávaný v country.

Country music – to je idyla širých prérií, voňavých nekonečných dálek. Žil jste někdy v paneláku?

V paneláku jsem nebydlel nikdy, ale když jsem se narodil, tak jsme bydleli v jednom bytě 3+1 tři rodiny. Poté jsem se přestěhovali do bytu 2+1, kde jsem bydlel s rodiči, se sestrou a s podnájemníkem. Než jsem se oženil, tak se mi podařilo sehnat suterénní garsoniéru, kterou jsem si upravil k obrazu svému. Panelák mě naštěstí minul. No a před pár lety jsem se odstěhoval na venkov.

Venkov. To je vlastně taky country. Cítíte se tady na dohled od Prahy jako na venkově? A jak jste vlastně dospěl k rozhodnutí žít mimo město?

S Blankou jsme před pár lety zjistili, že vlastně nemusíme žít přímo v Praze navíc v té době ještě žijící Honza Bonaventura říkával : „Co ještě děláte v Praze? Kdo má rozum, stěhuje se někam ven.“ Tak jsme na sebe nějak mrkli a podařilo se nám najít dům v Jažlovicích. To je vesnice se vším všudy. Pak jsme zjistili, že tady nedaleko je výstavba řadových domků a řekli jsme si, že by nám takový domek ke štěstí stačil. Strašně se nám tady líbí, jen soused si postavil domek trochu vyšší než sliboval, takže máme na zahrádce víc stínu, než potřebujeme. Když se jdeme projít, je to skutečně venkov. V zimě si nazujeme běžky a můžeme vyběhnout, Radimovka je něco přes pět set metrů, sněhu bývá dost. Líbí se nám, že je tu pár fajn kamarádů, se kterými je sranda. Je to prostě jiné, než ve městě.

Přesto mi tady v pohodlí vašeho obýváku chybí to toulání zmiňovaných rangerů...

Toulání mám určitě v žilách. Cestování mě vždycky strašně bavilo. I za hlubokého bolševika jsme se snažili jezdit, kam jen to šlo. Někdo třeba odmítl jet na dny kultury v Mongolsku. Tak jsme jeli. Vietnam, Kambodža. Dostali jsme se i do Mexika, do Brazílie a do Argentiny, ale to jen na nějakou československou výstavu a znali jsme cestu z hotelu na tu výstavu a zpátky. Jednou za tři roky jsme byli nuceni jezdit do velkého Sovětského svazu. Chtěli jsme odmítnout, ale bylo nám řečeno, že odmítnout se nedá, resp. dá, ale... Naopak jsme si uvědomili, že do lůna socializmu vezeme americkou muziku. A dostali jsme se tam, kam se normální turisté nedostali. My jsme o socializmu věděli víc, než kdo jiný.

Začátkem devadesátých let jsme založili cestovní kancelář Rangers Travel. Nabízeli jsme cestovní plány, který by se nám samotným líbily, volání dálek a divočiny, návštěvy přírodních parků a rezervací. Zájem byl ale o levnější zájezdy, kde se lidé mohli opalovat u Indického oceánu, ale ze Serengeti neviděli nic. Nabízeli jsme trasy po Mexiku, Brazílii včetně Amazonie, lidé ale dali přednost ceně před kvalitou. Také jsme si samozřejmě splnili klukovský sen - velké turné po západním pobřeží Spojených států a Kanady. Tam jsme poznali, že mentalita Američanů a Rusů je tak trošku podobná. I když Američan je ve vývoji dál, protože v Rusku z totálního feudalizmu přestoupili do vyspělého socializmu a ten základní stupeň vývoje jim nějak uniknul.

Nepřitahovala vás někdy za železnou oponou představa širých prérií a svobody tak moc, že byste uvažoval o emigraci?

My jsme v roce 1968 na fakultě uvažovali o tom, že bychom se sbalili a odjeli za kopečky s celou kapelou. Uvědomili jsme si ale, že bychom tu nechali rodiče a přátele, které bychom svým odchodem za lepší budoucností vystavili perzekuci.

Líbí se vám silná auta? Na jednom z plakátů řídíte truck.

To je auto našeho kamaráda Pavla Kábeleho, který si ho přestavěl na „showtruck“, takže ten vůz funguje jako mobilní pódium se vším vybavením a komfortem. Má tam dokonce i šatny a zázemí pro zvukaře a my si ho občas půjčujeme na představení. Já nemám řidičák na nákladní auta, ale při cestě po USA mě ty náklaďáky fascinovaly a líbí se mi moc.

Připravujete teď nějaký hudební projekt nebo píšete do šuplíku?

Do šuplíku nepíšu v žádném případě. Teď právě dáváme dohromady materiál na nové album. Spolupracuji na něm s kapelou Šance z Českých Budějovic. Budou na něm písně z americké i světové country a kluci z kapely také něco napíšou. Já za dlouhých zimních večerů zkusím složit hudbu na texty mého kamaráda Jardy Kratěny. Tak jednu nebo dvě písničky.

Co považujete za svůj největší životní úspěch?

Že jsem se dožil ve zdraví a dobré pohodě šedesátky. Že se mi po dlouhých letech
podařilo vybudovat s přítelkyní Blankou hezké zázemí. A samozřejmě si vážím těch krásných let s Rangers, jen těch 300 koncertů ročně už bych asi nezvládal.