---

Narodili se v poslední čtvrtině minulého století. Jsou sebevědomí, otevření, vzdělaní a mnohdy obdivuhodně schopní. Říká se jim Generace Y. Jsou každý den online, ale také žijí mezi námi v "offline světě" a dávají o sobě znát nejen na Říčansku. V naší rubrice vám některé tyto mladé lidi představíme. Minule jsme připravili profil Martina Pavlíčka, publikovali rozhovor s Liborem Šebestíkem, Kateřinou Dobrou, Janou Blahníkovou, Lenkou Zvolskou, Terezou Broukalovou, Martinem Válou, Otto Lustigem, Veronikou Chvojkovou, Bárou Adlerovou, Tomášem Löblem, článek o Martinu Susovi a dnes vám přinášíme rozhovor s Janou Maršíkovou.

Navštěvovala jsi státní gymnázium v Říčanech. Jak na studium na této škole vzpomínáš?

Na studium vzpomínám v dobrém. Profesorský sbor s námi měl občas hodně trpělivosti. Vždy měl snahu naučit nás co nejvíce a připravit nás k maturitní zkoušce, na kterou dnes tak ráda vzpomínám.

Se spolužáky jsme stále v kontaktu a snažíme se scházet, přestože někteří již založili rodinu nebo hodně času tráví v zahraničí. Výuka mě vždycky bavila. Hlavně biologie a historie. První předmět mi pomohl k mému současnému studiu, druhý obor se stal mým koníčkem.

Předtím jsi navštěvovala Základní školu v Bezručově ulici, kde učila tvoje maminka. Jak jsi jako dítě vnímala, že máš nad sebou "neustálý" dozor?

V podstatě jsem to nevnímala. Ve třídě nás bylo více "učitelských dětí" a maminka mě za celou dobu učila jen asi dvakrát při suplování. Výhodou bylo, že jsem školu znala odmalička.

Nyní studuješ medicínu. Proč ses rozhodla jít studovat tento obor?

Rozhodnutí začít studovat medicínu přicházelo postupně, nebyl to momentální nápad. Velký podíl měla rodina a okolí. Pamatuji si na hodinu biologie, kdy jsme studovali vepřové srdce.

Pro některé spolužáky to asi není hezká vzpomínka, jejich tváře měly širokou škálu zelené. Už tenkrát ale u mě zvítězil zájem vše si prohlédnout a prostudovat celý cevní systém nad všeobecným odporem. I to byl předpoklad, že by se mi tento obor mohl líbit.

Byla lékařka tvoje vysněná práce od dětství?

Jako malá holčička jsem prošla snad všechny etapy "vysněné práce". Princezna, popelář, než jsem zjistila, co to vlastně je. Dlouhou dobu jsem si přála být architektkou a potom zase nastala situace, kdy jsem přesně nevěděla, co bych definitivně chtěla v budoucnosti studovat a dělat. Byla jsem ráda, že se nemusím hned rozhodnout a že se v klidu během studia všeobecného gymnázia mohu seznámit s jednotlivými obory. Nakonec vyhrála medicína.

Chtěla by ses v lékařství na něco specializovat, nebo zůstaneš u všeobecného?

Všeobecné lékařství je dobře nastavený studijní program. Medici si během 6 let projdou specializovaná oddělení, získají základní teoretické a praktické dovednosti a naučí se jednotlivé techniky. Po státnicích jsou tedy připraveni začít pracovat na jakémkoliv nemocničním oddělení.

Dalších 3-6let pokračují ve specializaci pod dohledem zkušených lékařů, kteří jim pomáhají v prvních samostatných krůčcích. Jsem teprve na začátku cesty a mým současným hlavním cílem je úspěšně ukončit studium na 1.LF UK.

Během letošního léta děláš praxi v říčanské nemocnici. Jak ses k tomu dostala?

Prázdninová praxe je součástí povinné výuky. Cílem je seznámit se s potřebami pacientů, jak se o ně starat a vyzkoušet si práci sestry. Výběr nemocnice a oddělení je na nás. Na své město Říčany jsem hrdá a nemocnice k tomu patří. Rozhodnutí bylo jednoznačné a jsem tomu ráda.

Jaký je tvůj osobní pohled na Nemocnici Říčany?

Měla jsem možnost poznat chod nemocnice "zevnitř". Lékaři, sestry i ostatní zdravotnický personál zde vykonávají vysoce odborně náročnou a zodpovědnou práci. Podle mého názoru je péče o pacienty na velmi dobré úrovni. Setkala jsem se i s nějakými kritickými hlasy (např. v Kurýru), ale během své praxe jsem viděla jen obětavou a namáhavou práci.

Každému, kdo nemocnici kritizuje, bych doporučila, aby si takovou práci alespoň na týden šel zkusit. Nemocnice tohoto typu nemůže samozřejmě disponovat takovým technickým zázemím, jako velké nemocnice. Přesto i zde se každý den bojuje o zdraví a životy pacientů, a to na nejvyšší úrovni.


Co nejraději děláš ve volném čase?

Volného času při studiu medicíny je velmi málo. Snažím se ho využít, jak jen to jde. Spolupracuji s říčanským oddílem Taekwon-do, chodím do divadla a do kina, mám ráda dobrou hudbu a pěknou knížku. V posledním roce jsem se začala věnovat také salse.

Po maturitě jsi odjela na nějaký čas do Irska. Jaké máš zážitky z této země?

Moje sestra tam už 8 let pracuje jako finanční auditorka, takže mám při návštěvě Irska velmi dobré zázemí. Navštívila jsem ho již jedenáctkrát a mám tam řadu přátel. Je to krásná, neustále zelená země, s přátelskými lidmi a někdy až magickou atmosférou.

Hlavní město Dublin znám dokonale, seznámila jsem se se všemi jeho památkami, přesto se tam stále ráda vracím a pokaždé objevím něco nového. Při  dalším pobytu plánuji navštívit Aranské ostrovy, kde se dosud mluví původním irským jazykem a které mají bohatou předkeltskou a keltskou historii.

Kde, jak a s kým by ses nejradši viděla za pět, deset let? Jaké jsou tvé budoucí plány?

Není důležité kde, ale hlavně s kým. Budu ráda, když i za deset let budu mít kolem sebe stále přátele, které mám ráda. Plány? V první řadě dostudovat, a pak se uvidí...

Díky za rozhovor.

Související články:
23.07.09 Tomáš Löbl: SuperStar? Pro mě velká zkušenost
25.03.09 Bára Adlerová: Open Gate vede k samostatnosti
25.02.09 Fotbalista Martin Sus: Z Říčan až do Sparty
22.01.09 Veronika Chvojková: Chci mezi 100 nejlepších
05.12.08 Otto Lustig: Nejsem moderní podnikatel
11.11.08 Martin Vála: Baví mě graffiti a práce s lidmi
23.10.08 Tereza Broukalová: Tanci věnuji 7 dní v týdnu
18.09.08 Lenka Zvolská: Má hudba je jako hořká čokoláda
28.07.08 Jana Blahníková: Na politiku nemám ostré lokty
05.05.08 Kateřina Dobrá: Mít dítě ve dvaceti je štěstí
28.03.08 Libor Šebestík: třeba budu velvyslancem v Arábii
22.02.08 Martin Pavlíček: míček nepadá daleko od stromu

---