---

Co pro tebe ocenění Česká hlava znamená?

Dostat cenu bylo příjemné. Na střední škole jsem se účastnila soutěží jako je Středoškolská odborná činnost, Biologická olympiáda, Ekologická olympiáda nebo AMAVET. Na nejvyšší příčku to ale nikdy nevyšlo. Proto to bylo pro mě velké překvapení. Ale na druhou stranu je mi jasné, že měřit výkony ve vědě je ošidné a těžko se určuje, kdo byl lepší a kdo horší. Znám spoustu chytrých kluků a holek, co by si tu cenu určitě zasloužili. A taky je asi spousta chytrých kluků a holek, co mají tu smůlu, že nikde blízko nemají vědecký tým, s kterým by mohli dělat. V tom jsme na tom my z větších měst asi lépe než kluci a holky z menších měst a vesnic. Teď jim svítá šance v rámci projektu Otevřená věda, který spustila Akademie věd. Všem bych přála, aby mohli bádat nad tím, co je baví. To je na tom asi to nejkrásnější.

Co je Česká hlava? Projekt Česká hlava podporuje od roku 2002 vědeckou a technickou inteligenci. Každoročním vyvrcholením projektu je udělování národních cen Česká hlava pro nejlepší osobnosti z oblasti vědy a techniky. Neskromným cílem je dosáhnout společenského povědomí na úrovni jakési národní Nobelovy ceny. Letos získala cenu Naděje Ivana Petrová z Gymnázia Říčany za nejvýraznější počin středoškolského studenta. Cenu Media obdržel novinář České televize Vladimír Kořen ze Říčan. Laureátem Národní ceny vlády ČR je matematik Jaroslav Kurzweil. Čtěte: Říčany mají dvě České hlavy!

V čem spočívala problematika tvé vědecké studie?

V učebnicích se píše, co se stane s vajíčkem, když ho oplodní spermie. Začne se vyvíjet v zárodek a vznikne mládě u zvířat nebo dítě u lidí. Jenže co se děje s vajíčkem, když ho spermie neoplodní? To je přeci naprosto většinová situace. Takže tohle byla základní otázka. Sama bych odpověď asi těžko hledala. Naštěstí se mi povedlo najít tým vědců na katedře veterinárních disciplín české zemědělské university, který se kromě jiného zabýval i tímhle problémem. Zkoumali to na vajíčkách prasete. Prase je důležité hospodářské zvíře, ale navíc je v mnoha směrech podobné člověku. O vajíčcích prasete a člověka to platí skutečně vrchovatou měrou.

V první práci jsme tedy jen nechávali neoplozená prasečí vajíčka „ležet“ v živném roztoku a já jsem sledovala, co se s nimi děje. Zanikaly několika způsoby. Hodně se jich rozpadalo na malé váčky, čemuž se říká fragmentace. Už tyhle výsledky se nám povedlo publikovat. Přitom nás ale napadlo, že fragmentace je velký problém i u lidských vajíček a sklon vajíček k téhle „buněčné sebevraždě“ je jednou z příčin neplodnosti. A tak jsme začali zkoumat, jak ta vajíčka „donutit žít“. V jedné práci jsme úspěšně odzkoušeli bílkoviny označované jako růstové faktory. Výsledky jsme publikovali a patentovali.

Pak jsme z jednoho vědeckého článku zjistili, že u ježovek nutí vajíčka k sebevraždě dva enzymy – bílkoviny, které se objeví v buňkách při velké zátěži, při stresu. A tak jsem začali zkoušet tyhle enzymy vyřadit ze hry. Zjistili jsme, že „vyautování“ jednoho z nich – enzymu JNK – donutí všechna vajíčka žít a nedovolí sebevraždu ani jednomu.

To je také základ práce, která je poslána do zahraničního vědeckého časopisu, na kterou byla podána přihláška patentu a za kterou jsem dostala Českou hlavu.

Jak dlouho si na ni pracovala a kdo ti pomáhal?

Byla to celkem náročná práce. Do laboratoře jsem chodila hlavně o víkendech, když jsem neměla školu. Celkem jsem na tomto problému pracovala tři roky. Moc mi přitom pomohli vědci a studenti z katedry veterinárních disciplín České zemědělské university. Bez nich bych to dělat nemohla.

Co tě na biologii fascinuje, že se jí v této míře věnuješ?

Když chce dneska člověk proniknout někam, kde ještě nikdo nebyl, má to hodně těžké. Na jižním pólu, na severním pólu, na vrcholku Mount Everestu – tam všude už někdo byl. Hotové davy. Ve vědě se ale člověk může dnes a denně dostávat tam, kde ještě nikdo nebyl. Dozvídá se, co ještě nikdo neví. Vědec je vlastně první člověk, který se o hvězdě, buňce, molekule nebo atomu tu věc dozví. Takže je to vlastně takové dobrodružství. Něco jako když Amundsen poprvé došel na jižní pól nebo když Hillary a Tenzing vylezli jako první lidé na Everest. A vědec může tyhle objevy dělat skoro pořád. Je to tvrdá práce. Často přinese zklamání, ale ten pocit z nového objevu za to stojí.

Ivana Petrová právě přebírá cenu Naděje od předsedy Senátu Přemysla Sobotky.

Hodláš se vědou v budoucnu zabývat profesionálně?

To se ještě uvidí. Zatím jsem v prvním ročníku Přírodovědecké fakulty UK a mám před sebou pět let tvrdého studia. Možná by nebylo špatné učit biologii a pomáhat studentům, kteří mají chuť, aby mohli bádat tak, jako můžu já.

Během vyhlášení Českých hlav si se setkala s řadou významných osobností. Měla si možnost s některou z nich osobně hovořit?

Potkala jsem na vyhlášení řadu zajímavých a významných lidí. Z mnohých jsem měla skutečně respekt – třeba z matematika Kurzweila nebo spisovatele Lustiga. Takže na rozhovor s nimi jsem neměla kuráž.

---